Dekorativní váza s florální a ornamentální výzdobou

Barokní dekorativní váza (vznik před rokem 1727) s florální a ornamentální výzdobou byla spolu s postavami světců součástí sochařské výzdoby atiky baziliky Nanebevzetí Panny Marie na Strahově v Praze. Její autorství je připsáno dílně Ondřeje Filipa a Jana Antonína Quitainerových. Z párových váz se dochovala jen tato jedna, která po sejmutí sloužila pro vyhotovení dvou kopií z umělého kamene, které byly následně osazeny na původní místa. Havarijní stav vázy byl zapříčiněn nízkou kvalitou jemnozrnného pískovce, z něhož byla váza vysekána, a dlouhodobou expozicí povětrnostním vlivům jak během doby jejího osazení na atice, tak během několik desítek let trvajícího uložení v exteriéru komplexu Strahovského kláštera po jejím sejmutí a zhotovení výdusků.

Váza je kamenosochařsky vypracována v jemnozrnném pískovci glaukonitického charakteru s nízkou kvalitou, obsahem jílových pecek a nízkou soudržností. Váza je zhotovena z dvou bloků kamene – tělo vázy z bloku pískovce s vertikálním uložením a záklop s horizontálním uložením sedimentů. Toto sestavení vychází z praktického záměru, kdy záklop má chránit spodní části vázy před zatékáním srážkové vody do řidších a póréznějších mezer mezi vertikálně uloženými sedimentárními vrstvami těla a nohy. Vlivem dlouhodobé expozice povětrnostním vlivům se však toto uložení stalo zásadním důvodem celkového poškození vázy. Kamenný materiál je v silně havarijním stavu, ve spodní části jsou „vysypány“ celé části vázy. Na pouhý dotyk se kámen sype, uvolněné kusy kamene drží pohromadě pouze slupkou tvrdého sekundárního tmelu tvořícím povrch. Skrze vázu taktéž vede řada las a trhlin, které silně ohrožují statiku díla. Jelikož je povrch vázy z velké části dotvářen v druhotném tmelu na bázi cementu pocházejícím z předchozích oprav a tvarových rekonstrukcí, je možné očekávat silnou degradaci pískovcového kamene pod povrchovou vrstvou tmelu. K největšímu poškození došlo v oblasti nohy vázy, která je již předchozími restaurátorskými zásahy jištěna  v probíhajících obvodových trhlinách ocelovými vertikálně osazenými korozivními kramlemi a na několika místech spojena čepy uloženými v epoxidovém lepidle, které přitahují odloučené vertikální vrstvy pískovce. Toto lepidlo je taktéž použito pro lepení ostatních odlomených částí.  

Povrch vázy v celém rozsahu je pokryt černou krustou někde až o síle 1,5 mm. Tato síranová krusta je ještě navíc druhotně podpořena přetěry vodního skla. Dále je povrch pokryt biologickým napadením vzhledem k dosavadnímu deponování na zemi u ohradní zdi kláštera. Prachové polutanty se na povrchu materiálu mísí se solemi, které se na povrchu koncentrují a mohou tak vytvořit černou souvislou krustu kamenného materiálu. Tento jev je pro památku nebezpečný především proto, že krusta má sníženou propustnost par a vody, čímž zvyšuje vnitřní pnutí mezi zdravým kamenem a krustou samotnou.