Kostel sv. Klimenta, Praha 7
Kamenná socha sv. jana nepomuckého
Historie sochy
Socha sv. Jana Nepomuckého pochází z první poloviny 18. století. Vzhledem k podobě světce, jehož vrchní část těla je mírně naddimenzována a zároveň jsou pečlivě vypracované i detaily na jeho zádech, můžeme soudit, že byla určena pro vyvýšené místo. Zřejmě tedy byla u kostela sv. Klimenta na Praze 7 umístěna druhotně. Zde pro ni dal v roce 1816 zhotovit nákladem obyvatel Holešovic a Buben ovenecký farář František Koutský mělkou výklenkovou kapličku při vnější straně hřbitovní zdi.
V únoru roku 1921 se pravděpodobně socha stala obětí obrazoboreckých tendencí v období prvního desetiletí po vzniku Československa, během nichž došlo k uražení hlavy a levé ruky s částí palmové ratolesti. Stav sochy krátce po jejím poničení zachycuje fotografie uveřejněná v publikaci Ve jménu demokracie z roku 1922. Na ní je vidět kovový čep v místě krku, který ukazuje, že zřejmě již v minulosti jednou došlo k uražení a připevnění hlavy sochy. Podobně je tomu i u spodního konce kříže.
Vzhledem k poničení se farnost rozhodla sochu z kapličky vyjmout a nahradit ji kamennou kopií, kterou zhotovil roku 1925 kameník Antonín Gabriel. Originální socha byla umístěna na hřbitov při kostele sv. Klimenta. Autorem piedestalu, na který byla socha umístěna, a zároveň doplňku hlavy a ruky světce, je akademický sochař Vasil Petrica který je zhotovil v letech 1942-44. Tyto nově vzniklé části se dochovaly do současnosti, avšak odlišným sochařským názorem nerespektovaly barokní charakter sochy.
Restaurátorský záměr
Socha je zhotovená z pískovce s vertikálním uložením vrstev. V místě přechodu jednotlivých vrstev, které obsahuj více železitých sloučenin, dochází ke drolení povrchové modelace. Poškození je nejvýraznější v oblasti oděvu světce u nakročené nohy, jejíž přední strana je více namáhána, jelikož se jedná o nápršnou zónu.
Na první pohled je patrné, že hlava a levá ruka světce jsou pozdějšími doplňky, které svým tvaroslovím nerespektují původní barokní principy sochy.
Povrch sochy je pokryt biologickým napadením vzhledem k tomu, že je umístěna v exteriéru a těsně obklopena vegetací. Vrcholky modelace pokrývá zčernalá síranová krusta. Na památce jsou patrné známky zasolení, které bylo pravděpodobně způsobeno chemickým odstraněním barevných vrstev.
Průběh restaurování
Všechny části památky byly demontovány, nejvíce zdegradované části povrchu byly injektážně předzpevněny, aby se předešlo dalšímu poškození originálního kamenného a terakotového materiálu. Socha i podstavec byly převezeny do sochařského ateliéru v Rudné u Prahy.
Několikavrstevnaté nátěry byly sejmuty na částečně dochovanou druhou nejstarší vrstvu barevností imitující terakotový střep. Byla tím odhalena další místa s vyšší odlučností materiálu, která byla rovněž konsolidována. Největší poškození bylo v oblasti obličeje, břicha svalového hrudního pancíře a suknice.
Povrch hrubozrnného pískovce byl citlivě očištěn, zejména na nápršných zónách, kde byla vysoká četnost biologického napadení. Dřík soklu byl v minulosti plošně přetmelen jemnozrnným tmelem, který se dochoval pouze fragmentálně a zakrýval původní povrch opatřený souvrstvím barevných líček. Tento jemnozrnný tmel bylo nutno mechanicky odstranit. Základová římsová deska byla očištěna tlakovou párou z důvodu zanesení pórů kamene směsí nečistot z půdy. Celý povrch sochy i podstavce byl opatřen několikanásobným biocidním postřikem proti růstu mechu a lišejníku.
Po lokální konsolidaci došlo k ošetření celkového povrchu pískovcového a keramického materiálu dvěma nátěry zpevňujícího prostředku na bázi organokřemičitanů za účelem navrácení soudržnosti degradovanému materiálu. Výsledek byl tak uspokojivý, že po vyzrání konsolidantu mohlo být přistoupeno k následující etapě. Na zádech světce byla síť trhlin, které bylo nutné stabilizovat. Došlo k jejich pročištění tlakovou párou a po vyschnutí byly zainjektovány epoxidovým tmelem.
Na základě materiálových zkoušek byl vybrán tmel na vápeno-cementové bázi, který byl použit k plastickému doplnění chybějících částí povrchu a plastickému sjednocení. Z tohoto tmelu byl taktéž doplněn hrot kopí, které byl nejdříve vymodelován ze sochařské plastelíny a zaformován do silikonové formy, a následně odlit. Po vyzrání byl přilepen na nerezový čep k lomové ploše. Stejným způsobem byla doplněna část ztraceného kopí dříku sahající od ruky k podstavci.
Plastické doplnění soklové architektury bylo pojato s ohledem na její historickou hodnotu a dochovanou podobu. Tvar římsy základové desky byl rekonstruován z fragmentů dochovaného tvarosloví a znovuobnoven za pomoci šablony.
Nově vzniklé plastické doplňky byly barevně sjednoceny tak, aby celek sochy působil harmonicky. Domnívám se, že bylo podle dobového názoru nutné sochu druhotně osazenou na tento sokl po jejím umístění barevně sjednotit s jeho narůžovělým pískovcovým materiálem. Bylo tedy nutné při restaurátorském zásahu etapou barevné retuše docílit harmonického působení památky jako celku.
Původní umístění celé památky bylo pod vzrostlou lípou, která narušovala svým kořenovým systémem původní základ a statiku sochy, a zároveň svou korunou stínila a vytvářela příhodné klima pro růst biologického napadení. Bylo tedy nutné přistoupit ke zbudování nového základu vzdáleného od toho původního o 2m ve stejné ose. Na toto místo byla znovuosazena socha se soklovou architekturou. Celý povrch sochy byl opatřen závěrečným postřikem preventivního biocidního prostředku za účelem oddálení případného biologického napadení. Pouze nápršné zóny byly opatřeny hydrofobním prostředkem.